Krátká ukázka z mé knihy
Kapitola čtyřicátá šestá
Na 90% ochrnu
„Dobře, poslední vyšetření, ale na žádné další už nejdu!“ Vzdal jsem se a jelo se do velké nemocnice k doktorce, která se specializovala na vyhřezlé ploténky. Jelikož to bylo domluvené přes naši kamarádku, moc dlouho jsme na příjem nečekali, ale i tak jsem v čekárně musel ležet na židlích. Když mne zavolali do ordinace, moje žena šla se mnou a pomáhala mi. Tak tak jsem tam došel. „Dovezte mu křeslo.“ Zavolala doktorka na sestru a přivezli mi kolečkové křeslo. Sedl jsem si do něj, no spíše jsem se do něj zkroutil a poslouchal doktorku. V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Bolest byla tak veliká, že mne úplně otupěla. „Viděla jsem už hodně případů ve své praxi, ale tohle ještě ne.“ Říká mé ženě a dívá se na mne. Co tím asi myslí, běží mi hlavou. To toho asi moc neviděla, říkám si. Přeci nemůžu být ten nejhorší případ. „Rezhodně doporučuji operaci a to bez odkladu. Můžete mu přivézt nějaké věci? Jako kartáček na zuby atd.?“ Říká doktorka mé ženě a já vůbec nechápu, o co tady jde. „Rovnou si ho tu necháme. Přivezte ho na vozíku hned na příjem, do vedlejší budovy. Nechte ho zapsat a domluvíme, co nejdřívější termín operace. Tady není na co čekat. Pokud nepůjde hned na operaci, tak na 90% ochrne!“ Tohle řekla mé ženě. Se mnou se v tu chvíli nikdo nebavil, jako bych byl nesvéprávný. Takže já, když teď nepůjdu na operaci, tak na 90% ochrnu? Co to znamená 90%? To je přece téměř jistota! Hlavou se mi honí šílené myšlenky. Já přeci nemůžu ochrnout! Jsem mladej kluk, sportuji, cvičím, hraju fotbálek s klukama, jezdím na výlety. Já nemůžu ochrnout! Mezitím, co se mi tyto myšlenky honí hlavou, moje žena bere kolečkové křeslo a vyváží mne z ordinace. Poslední část jejího rozhovoru s doktorkou jsem již nevnímal. „Kam mne vezeš?“ Otáčím se v bolesti směre na ni. „Slyšel jsi doktorku, ne? Když nepůjdeš ihned na operaci, tak na 90% ochrneš!“ Dívá se na mě, se zděšeným výrazem v očích a nevěří, že se tohle fakt děje.“Vezu tě na příjem. Přivezu ti později věci, do nemocnice.“ Povídá a tlačí křeslo i se mnou směrem k další budově na chirurgii.
Najednou vidím její auto, zaparkované kousek od nás. Já přeci žádnou operaci nechci! Já od začátku říkám, že chci jen ležet doma v klidu. Namísto toho tu teď několik týdnů „běhám“ po doktorech. Kdybych byl v klidu doma, tak by se ta ploténka už pomalinku sama vstřebávala. Vždyť je to celý postavený na hlavu! Nejdřív mě honí od čerta k ďáblu, támhle vyšetření, támhle rentgen, ještě další vyšetření, kontrola výsledků, magnetická rezonance, další doktor, další vyšetření a pak mě chtějí řezat, protože můj stav je horší a horší? Ne! Nechci na operaci, cítím to celým svým tělem i duší! Tohle není moje cesta. „Odvez mě k autu, prosím. Nejdu na operaci.“ Říkám rezolutně“ Neodvezu, jedeš na operaci. Nechci mít doma mrzáka. Slyšel jsi doktorku.“ Odpovídá rezolutně žena a veze mne dál směrem na chirurgii. „Odvez mne k autu!“ Začínám křičet, jako by to byl boj o život.“ Já na žádnou operaci nejdu!“ Křičím a z posledních sil se zvedám z kolečkového křesla, které žena pevně drží. Stojím, tahám za sebou nohu a snažím se dostat směrem kde je zaparkované auto.“ Sedni si prosím zpátky.“ Pláče a bojí se, že to myslím vážně.“ Ne, nesednu si do kolečkového křesla, nepůjdu na žádnou operaci. Jedu domů, vyležím to, budu v klidu, vstřebá se to! Já to vím!“ Křeslo zůstalo na chodníku. „A co řeknu té doktorce?“ Ptá se žena, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě.“ To je mi úplně jedno, tohle je můj život, mě vůbec nezajímá, co řekne nějaká doktorka! Otevři auto prosím.“ Moje žena rezignuje. Otevírá auto, já se do něj s bolestmi soukám.Aale uvnitř cítím, že tohle je to nejlepší rozhodnutí, že to zvládnu.Přijeli jsme domů. Ložnice byla v prvním patře. Těžko se mi chodilo po rovině, natož zvládnout schody. Vylezl jsem pomocí zábradlí. Ještě jsem si stihnul dát sprchu, ale jak jsem se snažil vlézt do postele, ozvala se šílená bolest v kříži. Já se svalil do postele a už se nepohnul. Bolest mne úplně paralyzovala. Mohl jsem ležet už jen na zádech. Nebylo možné se otočit na bok a už vůbec ne, vstát z postele. I přes ty šílené bolesti jsem nakonec vysílením usnul.
Kapitola čtyřicátá sedmá
Změna životních priorit
Zdály se mi divoké sny a já se probudil bolestí. Tak tohle se mi nezdálo, tohle je realita. Nemůžu se hnout. Ležím stále na zádech, otočit se na bok, není možné. Bolest to nedovoluje. Žena se o mne stará, přináší mi čaj. „Dobré ráno, máš hlad? Jak se cítíš?“ Stále vidím v jejich očích strach. Strach z toho, jak to bude, když ochrnu a nevyléčím se.“ Bolí to, nemůžu se pohnout. Musím ležet jen na zádech. V téhle poloze to bolí nejmíň a někdy dokonce i bolest necítím. Jakmile se ale jen trochu pohnu, bolí to šíleně. Nevím, jak půjdu na záchod…“Pomůžu ti. Když se ti bude chtít, tak řekni.“ Uklidňuje mne a pokládá čaj na noční stolek, vedle postele. „Díky, hlad nemám. Kdybych něco potřeboval, napíšu ti, nebo zavolám.“ Protože z ložnice dolů do kuchyně volání slyšet nebylo, tak mobil byl jistota. Potřeboval jsem být sám, nevidět ten její strach. A také se soustředit sám na sebe. Nebudu lhát, byl jsem v panice. Nečekal jsem takové zhoršení stavu, že se nebudu moci ani pohnout. Doufal jsem, že se stav zlepší, ne zhorší. Hlavou se mi honilo milion myšlenek. Co když opravdu ochrnu, jak to řekla ta doktorka? 90% je fakt hodně a teď to vypadá, že už jsem tomu opravdu blízko. Nemůžu se hýbat. Ochrnuje mi palec, to cítím silně. Je to mnohem horší, než jsem si myslel. Dal jsem se do pláče. Všechny ty emoce nastřádané za poslední týdny a měsíce utrpení, musely jít ven. Nemohl jsem se ani natáhnout pro kapesník a tak mi slzy stékaly po tváři na polštář a rukou jsem si otíral nos. Začal jsem propadat panice. Začala mne ovládat představa, že od toho palce se ochrnutí dostane do celé nohy a pak to půjde výše a výše.. Stop! Tohle přece nechci! Soustřeď se na pozitivní myšlení, vždyť ti to šlo, tohle není nic jiného. Zvládneš to! Emoce se mnou cloumaly nahoru, dolů. Měl jsem co dělat sám se sebou a když přišla žena, tak přestože se snažila zakrýt ten strach, já ho vždy viděl. Nemohla za to, snažila se, starala se o mne. Ale ten její strach umocňoval ten můj, se kterým jsem bojoval. Jedno jsem však věděl jistě. A to, že jsem se rozhodl správně, že na operaci nepůjdu. Nikdy jsem toho nelitoval. Pak přišly běžné věci. Například, jak se vyčůrat? Už jsem věděl, že z postele slézt nedokážu. Co teď? Snažil jsem se pít, co nejméně, ale i jeden čaj dokáže své. Snažil jsem se pomalinku slézt, ale neotočil jsem se ani na bok. Zavolal jsem ženě na mobil, jestli by mi pomohla. Přišla, snažila se, ale ta bolest byla tak šílená, že jsem se nepohnul ani o kousek z postele dolů. Jediný co se mi povedlo bylo, dostat se za strašných bolestí, na bok postele. „Dones mi kyblík, prosím tě. Já to nezvládnu, dojít na záchod. Budu to muset udělat do kyblíku.“ Žádám ženu a stydím se, když tyhle slova musím říct nahlas.“ Dobře, přinesu kyblík.“ Odpovídá a během chvíle je tu s ním, pokládá ho vedle postele a odchází. Jdu na to, ale je to těžký. Mám strach, že se netrefím a zároveň při každém pohybu mne svírá ukrutná bolest. Trefuji se a neskutečně se mi ulevuje. Zvládnul jsem to. Prosím ženu, aby kyblík odnesla. Cítím, jak se od sebe vzdalujeme. Ona těžko může pochopit mé bolesti a já nedokáži pochopit její strach o to, co s nimi bude, když nebudu chodit. 18 let jsem vydělával jen já a žena byla doma. Starala se o děti, o jejich koníčky a o domácnost. Naposledy pracovala, když jsme se poznali. Pak pár měsíců na to otěhotněla a od té doby už byla jen v domácnosti. Nedokázala si ani představit, po tolika letech, že by začala někde od začátku. Chápal jsem, čeho se bojí, ani jsem nevěděl jestli se více bojí o ztrátu těch všech „jistot“, nebo se bojí o mne. Z dnešního pohledu to vidím jinak. Často se bojíme o své blízké, máme strach, aby se jim něco nestalo. Je to přirozené, máme je rádi. Už jste ale někdy přemýšleli nad tím, že se vlastně bojíme o sebe a ne o druhé? Že to tak není? Ok, pojďme se podívat na příklad. Babička se bojí o svoji vnučku, která je v zahraničí. Z pohledu babičky je vnučka v nebezpečné zemi a může se jí tam cokoliv špatného stát. Vždyť o tom mockrát už mluvili v televizi, jak se mladá holka vypravila do takových zemí a tam…no ani nemyslet na ty hrůzy, co by se jí mohly stát. A tak babička v noci ani nespí a strachuje se. Vnučka mezitím v té zemi je a nic se jí neděje. Já vím, můžeš si říct, ale co kdyby se stalo? Pak by babička měla pravdu, ale to by bylo už pozdě, viď? Takže, o jaký strach vlastně jde? Babička se bojí, že by se vnučce něco stalo, takže to vypadá, že má strach o ni. Ve skutečnosti se babička bojí toho, že kdyby se něco stalo vnučce, bude to hrozně bolet jí, babičku. Takže se vlastně bojí o svoji vlastní bolest, že ona bude trpět, kdyby se něco stalo vnučce. Je to možná trochu zamotané, ale v konečném důsledku, kdyby měla babička ten strach opravdu veliký a soustředila se příliš na to, že se něco vnučce stane, může to dokonce tu špatnou situaci přivolat. Kam směřujeme naši energii, tam se to děje. To většina z nás už asi zná, ale zároveň spousta lidí to vůbec neví. Jak z toho tedy ven? Co takhle vyměnit strach za důvěru? Namísto bát se, tak důvěřovat tomu, že je vnučka v pořádku a že babičce pak povypráví vše, co v zahraničí zažila a budou se z toho těšit obě dvě? Je to zcela jiná energie, viďte? Strach je vždy, když naše mysl je v budoucnosti, protože teď v přítomnosti se nic neděje. A pokud se něco děje, tak to řešíme, není prostor pro strach, ledaže bychom opět byli myslí v budoucnosti.
Budoucnost je nejistá, nevíme, jestli to dopadne tak, nebo tak. Takže strach je vždy navíc. Vím, že to není jednoduché, jen tak ten strach pustit. Ale pro někoho to může být zajímavá informace, která mu dá smysl a posune se díky tomu dál. Ale zpět ke mně do ložnice, kde jsem ležel, nemohl se hýbat a přemýšlel se strachem, právě o té mé budoucnosti. Spal jsem jen na zádech. Jiná poloha nebyla možná, lehnout si na bok, to byly muka, takže jsem stále spal na zádech. Já, který se normálně celou noc neustále přetáčí ze strany na stranu. Hledal jsem na diskuzních fórech, na internetu, informace o lidech se stejným zdravotním problémem. Díky tomu ke mně přišla panika. Lidi tam psali hrozné historky. Musel jsem to zavřít a upadal jsem do deprese. Zavolal jsem neurochirurgovi, co mi poradil ležet doma v klidu. Řekl jsem mu, že mám obavy, že jsem četl mnoho příběhů, které špatně skončily. Že se nemůžu vůbec hýbat, že je možná jen jedna poloha. Že je to horší, než lepší a že mám strach. Lékař se mne zeptal na moje vylučování, jestli je vše v pořádku. No, krom toho, že to musím dělat do kyblíku, tak ano. Nemám zácpu ani není problém, že bych neudržel moč, nebo stolici, říkám mu. „Přestaňte číst negativní zprávy na internetu. Tam píšou jen ti, co se neuzdravili. Ti, co jsou zdraví, nemají potřebu to v těch diskuzních skupinách, na facebooku sdílet. Tím spíše, že je tam tolik negativity. Věnujte se pozitivním věcem, tohle vám ubližuje.“ Byl pro mne jak anděl strážný. Dodal mi odvahu. Došlo mi, že má pravdu. Že si tam každý jen stěžoval a měl příběh se špatným koncem. Okamžitě jsem tedy přestal číst tyhle příběhy, které mi v ničem nepomáhaly. Ale to nejtěžší mne teprve čekalo. Hrozil jsem se toho, že budu muset jít na velkou. Věděl jsem, že to do kyblíku nepůjde, že to nedám. A tak jsem jedl málo. Tehdy jsem vážil 98 Kg. Nebylo to málo, sice jsem byl stále ještě pod 100 kg, ale už to klepalo na dveře.. V hlavě mi běželo, že tak alespoň něco zhubnu. Takže jsem moc nejedl, abych nemusel na záchod. No postupně to přicházelo a já to stále oddaloval, ale už to bylo jasný, že musím na velkou. Požádal jsem ženu, aby přišla z kuchyně za mnou nahoru, že to musíme nějak vymyslet. „Fakt neslezeš sám dolů z postele?“ Ptá se s nadějí v hlase. „Ne, fakt ne, stěží se otočím na bok a to je fakt šílená bolest, neslezu, nemám jak.“ Říkám a vůbec nevím, jak to uděláme. „Co kdybych přinesla deku, ty ses z postele do ní skutálel a já tě na záchod odtáhnu na té dece?“ Navrhla žena a tohle byl pro mne fakt šílenej nápad! „Ne, to neklapne, to nedám.“ Bráním se, protože cítím obrovskou bolest v zádech i když jen zakašlu. „Jinej nápad nemám. Tak to budeš muset udělat do kyblíku, na posteli…“ Trochu podrážděně odpovídá a je vidět, že si to ani ona nedovede představit, jak bych to dělal. „Dobře, pojďme to tedy zkusit.“ Vzdávám to a doufám, že se nám to povede, protože cítím, že je nejvyšší čas…!“ Žena přinesla silnou deku, položila ji částečně pode mne a pak až na zem. Dodnes nevím, jak se nám to podařilo, abych se fakt svalil na zem, v bolestech, ale nakonec jsme tam. Bylo jasný, že když už jsem dole, budu muset i zpět nahoru…ale jedno po druhém. Neměla to jednoduchý. Jak jsem již psal výše, vážil jsem tehdy 98 kg a ona mne musela odtáhnout z ložnice do koupelny, na dece, kde jsem ležel, jak raněné zvíře. Naštěstí byla koupelna hned za dveřmi ložnice. Rád bych jí pomohl, ale neměl jsem jak. Skutečně každý pohyb mi přinášel obrovské bolesti. V tu chvíli mi bylo všeho strašně líto. Líto toho, že se mi to stalo. Proč, říkal jsem si? Proč zrovna já? Je mi líto mé ženy, jak mne táhne vší silou, aby mne dostala do koupelny. Ten pohled ze země, jak mne tahá, vidím dodnes. Sám jsem si říkal, že takhle dopadnout nechci! Nechci, abych byl na někom závislej, abych někomu dělal starosti, aby někdo byl kvůli tomu nešťastnej. Naštěstí se ji to podařilo. Dostala mne až do koupelny. Pomohly tomu i parkety, které jsme měli v domě a tak deka i se mnou po nich docela klouzala. Cítil jsem se trapně, poníženej, slabej s pocitem zmaru. Já velkej sportovec, velkej silnej chlap, samostatnej, aktivní, teď ležím na zemi, staženej bolestí a moje žena mne táhne na dece na záchod, protože tam sám nedojdu. Jak se všechny priority světa mění během chvíle. Ale to ještě nebylo vše. To hlavní, co mi změnilo život, mělo teprve přijít. „Zvládneš to? Mám tě tu nechat?“ Ptá se opatrně žena. „Jasný, super, děkuji moc, to už zvládnu.“ Odpovídám. „Tak až budeš, tak na mne zavolej, budu v kuchyni. Pomůžu ti zpět do postele.“ A odchází. Cítím, že je nejvyšší čas se posadit na mísu a vyprázdnit se. Přeci jen jsem to několik dní držel. Chytám se mísy, snažím se vytáhnout nahoru. Padám zpět na zem zkroucený bolestí. Znovu chytám okraj záchodové mísy a snažím se vytáhnout nahoru, abych si mohl sednout a vyprázdnit se. Opět padám v bolestech zpět na zem. Zkouším to ještě několikrát, ale vždy se stejným výsledkem. Zase na podlaze. Bolestí a zoufalstvím, začínám plakat. Co se to se mnou stalo? Jak k tomu mohlo dojít? Co budu dělat? Nemůžu sám ani na záchod a teď se nedokážu ani vysrat do mísy! Obrovské zoufalství, sebelítost, pláč, a nakonec rezignace. Sundávám na zemi spací šortky a dělám svoji velkou potřebu na zem. Jsem v pozici na boku, každé zatlačení mne šíleně bolí a navíc ani na to nevidím. Někde za mnou zůstává na zemi stolice. „Michale, jsi v pořádku?“ Křičí z kuchyně žena. „Anooo.“ Snažím se křičet a potlačit pláč. Hlavně ať sem teď nechodí a nevidí mě takto! „Dobře, tak mne pak zavolej.“ Odpovídá z přízemí domu. Jsem úplně na dně. Nikdy mi nebylo tak zle. Nejen fyzicky, ale i psychicky. K čemu mi je auto v garáži, tenhle dům, peníze, hodinky…k čemu mi to všechno je, když se nemůžu ani vysrat?! Vnitřně křičím a promlouvám sám k sobě. Je to největší ponížení, co se mi v životě dostalo. Jsem frustrovaný, unavený a cítím bolest nejen v zádech, ale i na srdci. Teprve teď mi dochází ta fráze, stokrát opakovaná, že zdraví je to nejdůležitější, co máme. Teprve teď chápu na 100%, co to znamená. Jsem na zemi, v bolestech s posraným zadkem, ale nejsem dítě, jsem dospělý chlap, který zapomněl, že je potřeba se o sebe starat, aby se něco takového nestalo. V tu chvíli mi bylo úplně fuk všechno. Co nějaká burza a její grafy, co nějaká auta, dobrodružství, peníze, drahé hodinky, kamarádi, ale i rodina? Co mi je vše platné, když budu každému jen na obtíž, mrzák, co si ani sám neutře zadek??!! Nic z toho, co mám mi nevrátí zdraví, nic! Opět jsem propukl v obrovský pláč, všechno to ze mne šlo ven. Byl jsem naplno v bolesti, bezmoci, sebelítosti. A tehdy to najednou přišlo. Přišlo něco, co jsem nechápal, kde se to vzalo. Ozvalo se to zevnitř. Bylo to neskutečně silný, tak moc silný, jako bych to ani nebyl já. Jakoby to byla nějaká neviditelná síla, která šla někde zevnitř. „Ne, ty nebudeš mrzák! Ty se z toho dostaneš! Ty to zvládneš! Přestaň fňukat a začni něco dělat! Něco, co ti pomůže! Soustřeď se na cíl. Budeš znovu chodit! Zvládneš to! Tak a teď už to víš!“ Byl to nečekaný a velmi silný hlas, který šel zevnitř. Byl jsem z toho překvapenej, kde se ta síla ve mně vzala. Ale uvěřil jsem tomu. Najednou jsem věděl, že se na 100% uzdravím. Je mi jedno, jak dlouho to bude trvat, ale vím to jistě. Budu zase chodit, budu zase zdravej. Od teď je moje zdraví prioritou číslo 1.
A to je konec ukázky z knihy "Řekli, že ochrnu, ale já surfuju."
Těšíte se na celou knihu? Můžete si již zakoupit knihu v předprodeji, kde bude v knize věnování a audio kniha jako bonus navíc.