Krátká ukázka z mé knihy
Na 90 % ochrnu
„Dovezte mu křeslo.“ Zavolala doktorka na sestru a přivezli mi kolečkové křeslo. Sedl jsem si do něj, no spíše jsem se do něj zkroutil a poslouchal doktorku. V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Bolest byla tak veliká, že mě úplně otupěla. „Viděla jsem už hodně případů ve své praxi, ale tohle ještě ne.“ Říká mé ženě a dívá se na mě. Asi tím myslí mě, běží mi hlavou. Tak to toho asi moc neviděla, ještě si říkám pro sebe. Přeci já nemůžu být ten nejhorší případ. „Rezolutně doporučuji operaci, a to bezodkladně. Můžete mu přivézt nějaké věci? Jako kartáček na zuby atd.?“ Říká doktorka mé ženě a já vůbec nechápu, o co tady jde. „Rovnou si ho tu necháme. Přivezte ho na vozíku hned na příjem do vedlejší budovy. Tam ho zapíší a domluvíme co nejdřívější termín operace. Tady není na co čekat. Pokud nepůjde hned na operaci, tak na 90 % ochrne!“ Tohle řekla mé ženě. Se mnou se v tu chvíli nikdo nebavil, jako bych byl nesvéprávný. Takže já, když teď nepůjdu na operaci, tak na 90 % ochrnu? Co to znamená 90 %? To je přece téměř jistota! Hlavou se mi honí šílené myšlenky. Já přeci nemůžu ochrnout! Jsem mladej kluk, sportuji! Cvičím, hraju fotbálek s klukama, jezdím na výlety, potápím se, já nemůžu ochrnout! Mezitím co se mi tyto myšlenky honí hlavou, moje žena bere invalidní vozík a vyváží mě z ordinace. Poslední část jejího rozhovoru s doktorkou jsem již nevnímal. „Kam mě vezeš?“ Otočím se na ni a cítím bolest z toho pohybu. „Slyšel jsi doktorku, ne? Když nepůjdeš hned na operaci, tak na 90 % ochrneš!“ Dívá se na mě se zděšeným výrazem v očích, že se tohle fakt děje. „Vezu tě na příjem.
Přivezu ti pak věci do nemocnice.“ Povídá a tlačí vozík i se mnou směrem k další budově, na chirurgii. Najednou vidím její auto. Je zaparkované kousek od nás, kudy jedeme. Já přeci žádnou operaci nechci! Já od začátku říkám, že chci jen ležet doma v klidu. Místo toho tu několik týdnů „běhám“ po doktorech, než abych byl v klidu doma a ploténka se pomalinku sama vstřebávala. Vždyť je to celý postavený na hlavu! Nejdřív mě honí od čerta k ďáblu, támhle vyšetření, támhle rentgen, ještě další vyšetření, kontrola výsledků, magnetická rezonance, další doktor, další vyšetření a pak mě chtějí řezat, protože můj stav je horší a horší? Ne! Nechci operaci, cítím to celým svým tělem i duší! Tohle není moje cesta. „Odvez mě k autu, prosím. Nejdu tam.“ Říkám rezolutně. „Neodvezu, jedeš na operaci. Nechci mít doma mrzáka. Slyšel jsi doktorku.“ Odpovídá žena a veze mě dál směrem na chirurgii. „Odvez mě k autu!“ Začínám křičet, jako by to byl boj o život. „Já na žádnou operaci nejdu!“ Křičím a z posledních sil se zvedám z invalidního vozíku, který žena pevně drží. Stojím, tahám za sebou nohu a snažím se dostat směrem k autu. „Sedni si prosím zpátky.“ Pláče a bojí se, že to myslím vážně. „Ne, nesednu si do invalidního vozíku a nepůjdu na žádnou operaci. Jedu domů, vyležím to! Budu v klidu, vstřebá se to! Já to vím!“ Vozík zůstal na chodníku. “A co řeknu té doktorce?“ Ptá se žena, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. „To je mi úplně jedno! Tohle je můj život! Mě vůbec nezajímá, co řekne nějaká doktorka! Otevři auto, prosím.“ Moje žena rezignuje. Otevírá auto a já se do něj s bolestmi soukám. Uvnitř auta cítím, že tohle je pro mě to nejlepší rozhodnutí, že to zvládnu.
MICHAL SHARK Zrození
Potápíme se na Galapágách. Pamatuji si to jako dnes. Uprostřed Tichého oceánu je veliký, opuštěný útes. Naše loď zakotví na jedné straně tohoto útesu. Před ponorem máme brífink, kde je nám vysvětleno nebezpečí tohoto ponoru. Jsou zde velmi silné proudy, budeme se držet blízko skály. Doporučují nám držet se skupiny. Máme si pravidelně kontrolovat stav láhve a v případě nouze, ve dvojicích, zahájit okamžitý výstup na hladinu. Další informace zní, že pokud se dostaneme na druhou stranu útesu a chytne nás tam proud, může se stát, že už se nikdy neuvidíme. Tento silný proud nás může odtáhnout až do Ekvádoru. Tohle nebyla příliš povzbudivá slova, ale když se člověk potápí, ví, že opatrnosti není nikdy nazbyt. Informace o ponoru jsou velmi důležité. Můžou vám zachránit život. A tak jdeme na to. Plní očekávání, plní radosti, koneckonců, proto jsme sem přijeli. Naskáčeme do vody a začíná podmořské dobrodružství. Okamžitě od začátku ponoru je cítit silný podmořský proud. Náš Dive master je zkušený průvodce, a tak statečně kope svými ploutvemi proti proudu a zanořuje se níže a níže. My všichni ho následujeme. Ale proud je silnější a silnější. Postupně se naše skupina roztrhává na menší skupinky. Hned na začátku ponoru se mi ztratil můj buddy. To je potápěč, se kterým vytvoříte před ponorem dvojici, abyste se navzájem hlídali. Kouknu se na tlakoměr, kolik mi zbývá ve flašce vzduchu. Protože když kopete ploutvemi proti proudu, tak velmi rychle dýcháte. S hrůzou zjišťuji, že mi zůstává ve flašce pouze 50 barů vzduchu. To je stav, kdy se za normálních okolností ukončuje ponor a jde se na bezpečnostní zastávku před výstupem. No jo, ale já jsem momentálně v hloubce 30 metrů a ostatní se stále snaží dál zanořit hlouběji a hlouběji, jak následují Dive mastera. Proud je tak silný, že se musím chytit skály, aby mě neodnesl úplně pryč. Vytahuji signalizační nerezovou tyčinku, která má uvnitř kovovou kuličku. Když s ní pod vodou začneš třepat, vydává zvuk. Ostatní to sice slyší, ale myslí si, že jim dávám signál, že někde v blízkosti je velrybí žralok, o kterém víme, že se v této oblasti pohybuje. Můžu se uštěrchat tou tyčinkou, ale nikdo nepochopil, co chci sdělit. Ještě jednou kontroluji stav mé láhve se vzduchem a v panice zjišťuji, že mi zůstává v láhvi už jen 20 barů. Rozhodnutí je jasné. Vydávám se sám na hladinu. Hlava začíná panikařit. Jsi tu sám, opuštěný, nikdo o tobě neví, a za chvíli ti dojde vzduch. Nevím, jestli si vzduch mám nechat, abych mohl pod vodou ještě chvíli dýchat, nebo si mám ten zbytek nechat. Potřebuji ho na dofouknutí signalizační bójky a také na
nafouknutí potápěčské vesty, abych mohl bez problémů plavat na hladině rozbouřeného oceánu. Zahajuji pomalý výstup. Při potápění nesmíš podcenit rychlost výstupu. Když se budeš vynořovat příliš rychle, drobné dusíkové bublinky rozpuštěné v krvi se vlivem náhlého poklesu tlaku mohou rychle zvětšit a způsobit embolii. Proto je velmi důležité i v kritické situaci, kdy ti dochází vzduch, stoupat vzhůru velmi opatrně. A pak se to stalo, asi 5 m od hladiny mi došel vzduch. Hlava začala panikařit, že se utopím. Za normálních okolností se může jevit pět metrů pod hladinou jako nic. Je ovšem velký rozdíl, když se vracíš na hladinu vysílený, vystresovaný, s plnou výstrojí, těžkou lahví na zádech a najednou se nemůžeš nadechnout. Navíc sám, někde uprostřed Tichého oceánu. V tu chvíli jsem si vzpomněl na slova jedné vědmy. Jak mi řekla v teple jejího bytu, že jednou prožiji těžkou chvíli pod vodou, ale že to dobře dopadne. Tohle mi teď velmi pomohlo. Uvědomuji si, že nejdůležitější je zachovat klid. Došlo mi, že už jsem téměř na hladině. Shazuji všechna závaží, která pomalinku padají ke dnu. Pomocí ploutví se vykopávám směrem k hladině. Jenže to ještě není konec. Dostávám se na hladinu a rychle lapám po dechu. Zvládl jsem to! Nemám ale žádný vzduch v láhvi na dofouknutí potápěčské vesty. Přestože jsem odhodil olova, těžká výbava a vzduchová láhev na zádech mě opět táhnou pod vodu. Sotva lapám po dechu, abych se sám nadechnul. Zatím nemám možnost si vestu dofouknout pusou. Navíc s hrůzou zjišťuji, že jsem přesně na té straně útesu, o které se mluvilo ještě na palubě lodi, že je zde silný proud, který mě může odnést až do Ekvádoru. Houpu se na obrovských vlnách a nevidím žádného jiného potápěče, ani záchranný člun. Dochází mi, že podle plánu jsme se měli vynořit opět na straně, kde kotví naše loď. V tu chvíli přichází druhá část paniky: “Jsi tu úplně sám, ztracený, proud tě odnese a už tě nikdo nenajde.“ Křičí moje hlava. Během výstupu na hladinu na posledních pár metrech, jsem se pěkně nalokal slané vody. Ploutvemi neustále šlapu vodu, abych neklesl znovu ke dnu. V tuto chvíli si opět vzpomínám na slova vědmy: “Dobře to dopadne.” Znovu se vědomě zklidňuji. Pusou si dofukuji potápěčskou vestu a konečně se ustálím na hladině oceánu. Stále se marně rozhlížím, jestli neuvidím nějakého dalšího potápěče nebo nejlépe, záchranný člun. Bohužel stále vidím jen pomaličku se vzdalující útes a veliké vlny. Jsem jako hračka, pohupující se nahoru a dolů po obrovských vlnách oceánu. Je ve mně malá dušička, ale také naděje, že to dobře dopadne. Nevím přesně, jak dlouho to trvalo. Mně osobně to připadalo nejméně jako hodina. Pak se najednou objevil záchranný člun. Mám vyhráno, jsem zachráněn! Bohužel člun je velmi daleko a nevidí mě. Mám již v ruce i záchrannou bóji, ale nafouknul jsem ji jen pusou, tak v půlce neustále padá a není přes ty vlny příliš vidět. Vlny dosahují výšky zhruba 3 metry, takže chviličku jsem člun viděl a pak už zase ne. Vtom se člun otáčí a odjíždí pryč. Nedovedeš si představit tu paniku, která se ve mně opět rozjela. Bylo to stejné, jako vlny okolo mě. Moje psychika jde nahoru a dolů. Naštěstí se po chvíli člun znovu vrací. Prosím Boha, aby si mě všimli. Bože, děkuju! Všimli si mě. Už vím, že to přežiju. Už jsem docela velký kus od útesu a ani nechci domyslet, jak by to dopadlo, kdyby mě neviděli. Když se vracím na palubu naší mateřské lodi, tak už tam někteří potápěči jsou. Všichni vypráví podobný zážitek, jaký mám i já. Většině došel také vzduch, ještě pod vodou. Nutno podotknout, že jsme zkušení potápěči. Žádní začátečníci. I přesto došlo k takovéto situaci. Důvěřovali jsme Dive Masterovi, že ví, co dělá. Po tomto zážitku se jedna dáma, která se s námi také potápěla, už do konce pobytu ani jednou neponořila. Řekla mi, že se pod vodou už v duchu loučila se svými dětmi. Nakonec to pro nás všechny dobře dopadlo. Nikomu se nic vážného nestalo. Jen jsme si odnesli velikou zkušenost. Dnes si uvědomuji, že právě tehdy započalo nové zrození. Jako by pod vodou, umřel starý Michal a začínal se rodit nový Shark. Tahle původně jen přezdívka, vznikla uprostřed Tichého oceánu, na Galapágách. Dnes mi to přijde jako mýtické zrození nové bytosti. Na lodi jsme měli každý svůj účet se jménem, kde jsme si dělali čárky za pití, které jsme si brali sami z lednice. A protože jsme byli na palubě dva Michalové, požádala nás posádka, abychom si za jméno Michal, ještě něco dopsali. Kamarád byl téměř svatý muž, nepil, nekouřil, za ženskýma nechodil, a tak jsme mu napsali jméno Michal Saint. Teď si zcela jasně uvědomuji, že tento Michal byl i u druhé velmi důležité části mého života. Ale o tom až později, to se událo pro změnu v Indii. Já jsem od začátku potápění miloval žraloky. Často jsem se s nimi i potápěl, a tak volba pro mé jméno byla jasná: Michal Shark. Jméno se okamžitě ujalo a všichni mi začali od té doby říkat Shark.
Vědma
Přišel jsem. Otevřela mi starší paní se špatným českým přízvukem. Její přízvuk zněl trošku rusky. A paní mi potvrdila, že je původem z Ukrajiny. Říkala, že její maminka byla známá vědma v jejich vesnici a předpovídala budoucnost lidem. Řekla mi, že když byla malá, tak se za to na maminku zlobila, protože neměla na ni čas. Její maminka se lidem věnovala často celý den a pak bývala unavená. Proto ona sama nechtěla nikdy dělat to, co dělala její máma. Ale osud je osud. Nakonec ji k tomu také dovedl. Pověděla mi, jak jí maminka předpověděla celý její život. Vše, co ji v životě potká. Ona se tomu bránila. Nechtěla, aby se plnily věci, které řekla maminka. Ale jak sama říká, na konci jejího života může potvrdit, že vše, co jí maminka tehdy řekla, se stalo. Tím jsme začali mou věštbu. Upozornila mě hned na začátku na to, že bude říkat to, co vidí. Nedovede sama zařadit, jestli se to už stalo, nebo se to právě děje, nebo se to teprve stane. Že mi pouze sdělí, co bude vidět. Já sám si mám zařadit, jestli už to bylo, je, nebo to teprve přijde. Hned její první věty mě úplně odzbrojily a naskočila mi husí kůže: “Vidím malé plačící dítě v postýlce. Vidím velké nebezpečí. Vidím tam více lidí, dítě stojí v postýlce a pláče. Dochází k násilí. Dítě křičí z plného hrdla.” Ještě teď, když píšu tyto řádky, tak mě z toho mrazí. Tohle je příběh, který se stal v roce 1970. Vyprávěla mi ho moje máma, když už jsem byl větší. Bydleli jsme v pronajatém bytě, v ulici přímo naproti domu její mámy, mé babičky. Bylo to těsně po okupaci sovětských vojsk, kdy se spousta lidí velmi zlobila na zrádce revoluce. Manžel mé tety pracoval u policie, byl kriminalista. Máma mi vyprávěla tento příběh, který mi teď řekla i vědma. Přesně tak, jak se to odehrálo. Byl mi asi rok, ležel jsem doma v postýlce, když nějací lidé vyrazili dveře našeho bytu. Dostali informaci, že v tomto bytě bydlí policajt. Jejich zloba se přetavila v násilí. Přišli se pomstít na nevinném člověku. Tím byl můj táta. Aniž bych to tušil, byl jsem jako dítě svědkem toho, jak nějací lidé bili mého otce. Kopali do něj a já tu hrůzu viděl ze své dětské postýlky. Tátu si spletli s mým strýcem, manželem mé tety. Nikdy se nepřišlo na to, kdo to byl. A teď si představ, že sedíš u stolu s cizí paní, která ti celý tento příběh poví, aniž by tě vůbec znala. Tento příběh dokonce neznal nikdo jiný než naše úzká rodina. Ani já sám jsem ho nikomu nevyprávěl. Možná tě napadá, že tento příběh znal Martin, můj kamarád, co u vědmy už byl. Ale musím tě zklamat, ani on tento příběh neznal.
Tímto mě vědma úplně odzbrojila. Odpadly veškeré pochybnosti a s důvěrou jsem naslouchal dál. Tehdy mi řekla spoustu věcí, spoustu vizí, které se později všechny vyplnily. Celou dobu jsem si říkal, že možná může vidět věci, které se staly, to ještě dovedu pochopit. To, že vidí věci, které se právě teď dějí, to taky ještě chápu, ale že vidí i to, co se teprve stane, tak tomu vůbec nerozumím. Bylo to mé první setkání s něčím tak tajemným, nevysvětlitelným a pro mě v tu dobu nepochopitelným. Nedovedl jsem pochopit, jak je to možné, ale věděl jsem, že to prostě funguje. Že vše, co mi říká, je pravda. Některé věci, které mi řekla, se mi zdály velmi nepravděpodobné. Během času se však všechny vyplnily. Většinou jsem si to sám uvědomil až mnohem později, kdy mi došlo: “Tohle mi ta vědma přece řekla, že se stane!” Byla spousta událostí, které se skutečně naplnily podle toho, co mi vědma předpověděla. Nejvíce mi utkvěl v paměti tento příběh. Byla doba, kdy jsem podnikal v módě. Byl jsem společníkem v obchodech se zbožím slavných značek. Těsně předtím, než jsem zašel za vědmou, jsem byl na potápěčském výletě v Egyptě. Vrátil jsem se zpátky na začátku prosince a někdy v tu dobu jsem šel opět za vědmou. Kromě spousty věcí, které už jsem zapomněl, mi také řekla důležitou informaci: “Do konce tohoto roku ještě podniknete zahraniční cestu. Nebude se vám na ni chtít, ale nakonec budete rád, že jste se odhodlal jet.” Hned jsem si pomyslel, no to je pěkná blbost. Teď jsem se vrátil a určitě do konce roku už nikam nepojedu. Za chvíli jsou Vánoce, nikam se nechystám. Odešel jsem od vědmy a pomaličku jsem na všechno zapomněl. Pár dnů před Vánoci mi volá společník, jestli s ním nechci letět do Londýna, kde bude představena nová kolekce Calvin Klein Jeans a zároveň i nový obchod. No, moc jsem se na tu nabídku netvářil. Přece jenom bylo pár dní do Vánoc a nedávno jsem se vrátil z dlouhého potápěčského výletu. Chtěl jsem být doma s rodinou. Dal mi čas na rozmyšlenou, ale že si mám s rozhodnutím pospíšit, že potřebuje koupit letenky. Skutečně se mi nikam nechtělo, pak ale převážilo, že jsem v Londýně ještě nikdy nebyl a byl to jeden z mých snů se tam podívat. Teprve když jsem seděl v letadle a odlepili jsme se od země, jsem si uvědomil, že přesně tohle mi věštila vědma, před několika dny. Že se vydám do konce roku na zahraniční cestu, že se mi nebude chtít, ale nakonec odletím. Těch příběhů, které se vyplnily, bylo spousta a spousta. Ona byla ta, co mě viděla ve velkém nebezpečí pod vodou, ale také viděla, že to dobře dopadne. To mi hodně pomohlo na Galapágách, kde se tato událost později skutečně stala.